Můj táta umřel asi 10 minut na to, co jsem na Silvestra přiběhla do nemocnice.
Tušila jsem, že je to zlý, ale ne tak moc. Nikdo mi to neřekl narovinu. A vlastně ani nevím, jestli to řekli jemu.
Myslim, že na mě čekal, stihla jsem ho pohladit a říct, že tam jsem. Začal chrčet a vydechl naposled.
Stála jsem tam, po tváři se mi koulely obrovské slzy. Doktor konstatoval smrt.
Z vedlejšího lůžka se ozvalo: ‚‚Mladá paní, vypněte prosím tu televizi a upřímnou soustrast.‘‘
Netušila jsem, co teď dělat, komu zavolat, když v tom mi přicházející sestra oznámila, že tátu odvezou a jestli bych mohla vyklidit věci.
Už?
Měla jsem v hlavě tisíc myšlenek a nebyla ničeho schopná. „Já nemám nic do čeho bych to dala.“
Sestra se na mě podívala a podala mi černej igeliťák.
Život mýho táty se smrskl do odpadkovýho pytle, který jsem držela před nemocnicí s papírama, brečela a v hlavě se mi točila poslední slova personálu: ‚‚Druhýho si zařiďte pohřeb, upřímnou soustrast. Nashledanou.”
Ten pocit bezmoci ve mně zůstal ještě hodně dlouho.
Dana, dcera
