Moje mamka oslavila narozeniny.
Vesele a spontánně.
A pár dní na to volali z pečovatelského domu, že přivolali sanitku a převážejí ji do nemocnice. Ještě ten večer volal doktor, že její stav je velmi vážný a že bych měla přijít, protože ráno už by mohlo být pozdě…
Tahle zpráva mě zastihla naprosto nepřipravenou.
Běžela jsem do nemocnice, schvácená strachem, že nepřijdu včas a zároveň mi hlavou letělo milion otázek, na které jsem neměla odpovědi.
Co se stalo?
Jak vážný je vážný stav?
Vždyť před pár dna byla v pohodě!
Až v nemocnici jsem postupně zjišťovala, co přesně vážný stav znamená.
Už nebyla při vědomí.
Seděla jsem celou noc u její postele, vyčerpaná smutkem, strachem a nevyspáním.
Můj mozek jel v nouzovém režimu.
Nikdo mi nenabídl možnost využít nemocničního kaplana, o kterém jsem se později dozvěděla.
Mamka byla na pokoji sama, takže jsem jí mohla vyprávět a zpívat; plakat, když mě přemohl smutek a snažit se jí dát všemožně najevo, že není sama.
Ráno jsem cítila, že dýl vzhůru už nevydržím a chtěla se jít domů vyspat.
Když jsem vyšla před budovu, pozvracela jsem se strachy, že půjdu spát a ona mezitím odejde.
Tak jsem se vrátila a seděla dalších 15 hodin na kovové nemocniční židli.
Nikdo se mě nezeptal, jestli něco nepotřebuju, jestli nechci někomu zavolat, že se můžu natáhnout na postel vedle.
Vím přesně, kdy odešla.
Byla jsem s ní, doprovodila ji až na samý konec a jsem za to vděčná.
Ale netušila jsem, že s ní můžu zůstat i poté.
Poslechla jsem personál a odešla z jejího pokoje.
A všechny její věci jsem nesla v náručí s pláčem pěšky domů a netušila, co mám dělat dál.
Když se dnes ohlédnu zpátky, lituju a uvědomuju si spoustu věcí, které jsem tehdy nevěděla.
Co jsem mohla udělat. Na co jsem se mohla zeptat.
Co všechno jsem vlastně měla právo chtít.
A mám pocit dluhu.
Proč jsem se rozhodla svůj příběh sdílet?
V naší společnosti je smrt stále poměrně velké tabu.
Na rozdíl od jiných zemí nemáme žádné zažité rituály a když na to přijde, tápeme a bojíme se.
Nevíme, co se bude dít. Co můžeme očekávat. Na co se ptát. Co můžeme chtít pro svého blízkého. A co vlastně můžeme chtít sami pro sebe.
I já jsem tápala.
Proto mě těší, že vznikají projekty jako Mapa poslední péče.
Protože právě ve chvíli, kdy člověk nemá kapacitu hledat odpovědi, je důležité mít někde jedno místo, kde je najde.
Informace. Kontakty. Možnosti.
Někdo, na koho se můžete obrátit, když si nevíte rady.
Iveta, dcera
