Příběhy loučení
Slova, která pomáhají nést smutek i naději
Příběhy z poslední péče jsou sbírkou našich vlastních zkušeností, vzpomínek přátel nebo příběhů z praxe. Některé jsou i přes bolest ze ztráty krásné a inspirují nás, jiné jsou vyslovené pro to, aby se neopakovaly.
Pomůžete nám je rozšířit o ten váš? 
Cílem příběhů z poslední péče je především otevření tématu smrti a umírání, hovoru, detabuizace, možnosti sdílet to, o čem se tak málo ve společnosti mluví.
Druhotně mohou sloužit k hledání slepých míst, které můžeme zlepšovat i těch nesoucích dobrou praxi, která nás žene dopředu a říká, že to má smysl.
Byla jsem s mamkou až do konce
Maminka mě třikrát políbila zpátky: Klidné loučení a důstojná péče
Myslím, že na mě čekal
Můj táta umřel asi 10 minut na to, co jsem na Silvestra přiběhla do nemocnice. Tušila jsem, že je to zlý, ale ne tak moc. Nikdo mi to neřekl narovinu. A vlastně ani nevím, jestli to řekli jemu. Myslim, že na mě čekal, stihla jsem ho pohladit a říct, že tam jsem. Začal chrčet a vydechl naposled. Stála jsem tam, po tváři se mi koulely obrovské slzy. Doktor konstatoval smrt. Z vedlejšího lůžka se ozvalo: ‚‚Mladá paní, vypněte prosím tu televizi a upřímnou soustrast.‘‘ Netušila jsem, co teď dělat, komu zavolat, když v tom mi přicházející sestra oznámila, že tátu odvezou a jestli bych mohla vyklidit věci. Už? Měla jsem v hlavě tisíc myšlenek a nebyla ničeho schopná. “Já nemám nic do čeho bych to dala”, sestra se na mě podívala a podala mi černej igeliťák. Život mýho táty se smrskl do odpadkovýho pytle, který jsem držela před nemocnicí s papírama, brečela a v hlavě se mi točila poslední slova personálu: ‚‚Druhýho si zařiďte pohřeb, upřímnou soustrast. Nashledanou.” Ten pocit bezmoci ve mně zůstal ještě hodně dlouho.
Když v srpnu 2025 přišly tropické dny, maminčin stav se náhle zhoršil. Přestávala nás vnímat a těžce dýchala, když se její stav nezlepšoval, sdělila nám lékařka, že odchod mé maminky se blíží. Maminka si přála nebýt sama, až bude umírat, tak jsme se dohodli, kdo z rodiny chce a může příjít, že bude s ní. Personál domova nám v těchto dnech poskytl neocenitelnou podporu. Respektovali naši neustálou přítomnost na pokoji a dali nám k dispozici i další místnost, kde jsme si mohli odpočinout, najíst se a popovídat si, když někdo jiný chtěl být s maminkou sám. Večer předtím, než maminka zemřela, jsem se s ní loučila kolem dvaadvacáté hodiny. Naklonila jsem se k ní a potichu jí řekla, aby se už nebránila odchodu. Že se nikdo z nás nebude zlobit, když už půjde, protože vím, jak moc si přeje odejít za svým milovaným manželem. Dala jsem jí pusu. V tu chvíli se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala, maminka mě třikrát políbila zpátky. Byl to moment absolutního spojení a já cítila, že mi tím děkuje. Že ví, že jsem s ní. Když jsem přišla druhý den ráno, maminky dech byl pomalejší, držela jsem ji za ruku, tiše k ní promlouvala a pustila jí její oblíbené valčíky. Maminka začala dýchat tišeji, až nakonec v klidu vydechla naposledy. Díky otevřené komunikaci, kterou s personálem předem vedla moje vnučka, proběhla i následná péče v naprosté důstojnosti. Vnučka si přála být přítomna u posledních úkonů. Personál na ni počkal, než stihla dorazit, maminku společně s personálem omyla a zabalila do modrého pohřebního plátna, které ji vnučka nechala ušít. Věděla od personálu, že nám ji neumožní obléknout do květovaných šatů, které si moje maminka vybrala a pro nás bylo nesmírně důležité, aby její tělo nebylo jen zakryté prostěradlem a vložené do plastového vaku. Když byla maminka takto pietně připravena, sešli jsme se u jejího lůžka, dali jí poslední polibky, navoněli ji její oblíbenou vůní a teprve při úplném odjezdu jsem jí s úctou přikryla obličej, abychom ji ochránili před kontaktem s tím plastovým vakem. Tento příběh sdílím mimo jiné jako obrovské poděkování týmu Domova Vlčí mák za jejich empatii, vstřícnost a profesionalitu, s níž nám umožnili prožít klidné a důstojné loučení.
Moje mamka oslavila narozeniny. Vesele a spontánně. A pár dní na to volali z pečovatelského domu, že přivolali sanitku a převážejí ji do nemocnice. Ještě ten večer volal doktor, že její stav je velmi vážný a že bych měla přijít, protože ráno už by mohlo být pozdě… Tahle zpráva mě zastihla naprosto nepřipravenou. Běžela jsem do nemocnice, schvácená strachem, že nepřijdu včas a zároveň mi hlavou letělo milion otázek, na které jsem neměla odpovědi. Co se stalo? Jak vážný je vážný stav? Vždyť před pár dna byla v pohodě! Až v nemocnici jsem postupně zjišťovala, co přesně vážný stav znamená. Už nebyla při vědomí. Seděla jsem celou noc u její postele, vyčerpaná smutkem, strachem a nevyspáním. Můj mozek jel v nouzovém režimu. Nikdo mi nenabídl možnost využít nemocničního kaplana, o kterém jsem se později dozvěděla. Mamka byla na pokoji sama, takže jsem jí mohla vyprávět a zpívat; plakat, když mě přemohl smutek a snažit se jí dát všemožně najevo, že není sama. Ráno jsem cítila, že dýl vzhůru už nevydržím a chtěla se jít domů vyspat. Když jsem vyšla před budovu, pozvracela jsem se strachy, že půjdu spát a ona mezitím odejde. Tak jsem se vrátila a seděla dalších 15 hodin na kovové nemocniční židli. Nikdo se mě nezeptal, jestli něco nepotřebuju, jestli nechci někomu zavolat, že se můžu natáhnout na postel vedle. Vím přesně, kdy odešla. Byla jsem s ní, doprovodila ji až na samý konec a jsem za to vděčná. Ale netušila jsem, že s ní můžu zůstat i poté. Poslechla jsem personál a odešla z jejího pokoje. A všechny její věci jsem nesla v náručí s pláčem pěšky domů a netušila, co mám dělat dál. Když se dnes ohlédnu zpátky, lituju a uvědomuju si spoustu věcí, které jsem tehdy nevěděla. Co jsem mohla udělat. Na co jsem se mohla zeptat. Co všechno jsem vlastně měla právo chtít. A mám pocit dluhu. Proč jsem se rozhodla svůj příběh sdílet? V naší společnosti je smrt stále poměrně velké tabu. Na rozdíl od jiných zemí nemáme žádné zažité rituály a když na to přijde, tápeme a bojíme se. Nevíme, co se bude dít. Co můžeme očekávat. Na co se ptát. Co můžeme chtít pro svého blízkého. A co vlastně můžeme chtít sami pro sebe. I já jsem tápala. Proto mě těší, že vznikají projekty jako Mapa poslední péče. Protože právě ve chvíli, kdy člověk nemá kapacitu hledat odpovědi, je důležité mít někde jedno místo, kde je najde. Informace. Kontakty. Možnosti. Někdo, na koho se můžete obrátit, když si nevíte rady.
Chtěli bychom znát i váš příběh
Každá zkušenost z konce života má obrovskou váhu. Hledáme inspirativní příběhy dobré praxe i ty varovné, které ukazují na slepá místa. Pomozte nám detabuizovat téma umírání. Váš příběh zde můžete nasdílet zcela anonymně a bezpečně.