Chtěla bych poukázat na druhou stranu věci, že řešit blížící se smrt u blízké osoby je velmi nepříjemné a fakt hodně stresující. Je strašně moc negativních pocitů a stresu, který tam v tu dobu nonstop jsou a nedá se jim utéct. Já jenom, že se může z příběhů zdát, jak to každej vždycky zvládá. Vezme svého milovaného za ruku a je tam s ním až do konce.
Měla jsem okolo termínu porodu, když babička měla CMP (poz. cévní mozková příhoda). Podle zpráv od tety a sestřenic na tom byla velmi špatně a do dneška si pamatuju slova: ‚‚Ty tam hlavně nejezdi.‘‘ Popisovaly mi její stav, jak vypadá, jak je na tom hrozně, a mně se v tu chvilku trošku ulevilo, že jsem dostala “zákaz” tam jezdit. Řešila jsem hospic a paliativní péči, uklidňovala otce a tetu po telefonu.
Pak jsem ale mluvila s mojí nejlepší kamarádkou, která mi řekla, že mi nikdo nic takovýho jako návštěvu zakazovat nemůže a že jestli chci, mám tam jet. Já jsem jí na to tehdy řekla, že nevím, jestli na to mám koule a že je to pro mě strašně stresující a mám strach i o miminko. Ona mi na to řekla, že jsem ve stresu tak jako tak a že bych jet zkrátka měla. Strašně jsem se bála a bylo mi z toho strašně špatně.
Nikdy jí za to nepřestanu být vděčná.
Jela jsem, dokonce dvakrát. Obě návštěvy byly extrémně stresující, ale nádherný a skvělý, i když byly na JIPce a byli tam s náma další cizí lidi. Reálně jsem si myslela, že se potkáme zase doma a přivezu babičce ukázat miminko, které už mělo být na světě.
Pořád si přesně vybavuju každé gesto, každou větu, jak jsem se při odchodu po poslední návštěvě ještě naposledy otočila. Intuice. Teta splnila všechno, co si babička přála a sama dopředu vybrala a naplánovala. Od fotky na parte přes hudbu a trachtu až po spravení náhrobku. To mě pořád hřeje u srdíčka. A taky vědomí, že jsem mohla a jela za ní, když umírala. Jak už jsem psala, i když bych si přála více času, nikdy za to nepřestanu být vděčná. Jak mé kamarádce, tak sobě.
Proto pokud někdo váhá a bojí se, je to v pohodě. A je to normální. Ale stojí to za to.
Díky za to, co děláte, a že se o smrti můžeme bavit, i když není příjemná.
Eva, vnučka